Žena, která se svou rodinou poznává svět na kolech.

Můžete nám na úvod představit vaši rodinu?

Jsme úplně ta největší klasika: máma, táta a dvě děti, Víťovi je dvanáct a Šárce jedenáct. Bydlíme na vesnici, doslova na samotě u lesa, ve sto let staré chalupě. Na našem životě není nic výjimečného, možná snad jen to, že jsme na tu samotu uprchli z matičky stověžaté. Já byla Pražák od narození, muž z vesnice pochází, ale ve velkoměstě žil přes deset let. Opustili jsme slibně rozjeté kariéry ve velké telekomunikační firmě, a teď žijeme klidněji, pomaleji, a snad i spokojeněji. Naše fungování na vesnici je ale úplně obyčejné, nestali se z nás ani farmáři, ani vegani, neučíme děti doma, posíláme je do klasické školy. Naším živobytím je internetový obchod se zabezpečovacím zařízením (alarmy, sirény, kamery a tak) a polovinu domu nabízíme jako ubytování. Jmenuje se to Cykloturistická základna LESOVNA, ale přijet k nám můžou klidně i hosté bez kol. Chalupu jsme koupili na hypotéku a rekonstrukce jsme většinou prováděli svépomocí. Chováme slepice, králíky a kočky. Jak říkám, úplně normální rodinka… 

Jste známí tím, že i s vašimi dětmi cestujete na kolech nemalé trasy. Co vše jste společně projeli?

Nemyslím, že bychom byli nějak známí, ale jinak máte pravdu, cestování a poznávání světa, jak se říká, ze sedla jízdního kola, patří k našim velkým koníčkům a ani si neumíme představit trávit dovolenou jinak. Když jsem navštívené země spočítala, došla jsem k číslu 35. Není to žádné závratně velké číslo, na to, že cestujeme skoro dvacet let, navíc se pohybujeme zatím stále jen po evropském kontinentě, ale dodám k tomu, že každá z těchto zemí byla navštívena na bicyklu. Necestujeme ale metodou odškrtávání, některé státy jsme navštívili opakovaně. Oblíbili jsme si hlavně východní Evropu a Balkán, tam nás to táhne nejvíc. Máme s dětmi na kontě například Albánii, Bělorusko, Moldavsko, Podněstří, Kosovo. Jakmile zjistím, že je někde něco zajímavého, co nám doposud unikalo, nemáme problém navštívit tu zemi třeba i poněkolikáté. Pořád je co objevovat! O našem cestování jsem vydala tři knihy nazvané Cyklotoulky s dětmi, a fotkami z výprav plním webové stránky www.ePastorek.cz 

Kolik bylo dětem let, když jste se poprvé vydali na společnou dovolenou na kolech? A jak celá cesta probíhala?

Každou dovolenou, každý druhý víkend jsme s partnerem dříve trávili tak, že jsme na kola naložili vše potřebné a vyrazili. Než se nám narodily děti, projeli jsme takto skoro celou východní Evropu. Když se nám pak narodil syn, psal se rok 2007 a leckdo by mohl říct, že máme s cestami na kole na pár let pěkně utrum. Ale to bychom nebyli my, kdybychom po narození dítěte s naším koníčkem sekli. Za posbírané penízky od babiček, strýčků a tetiček jsme místo „něco na miminko“ koupili cyklistický vozík za kolo. 

V podstatě hned po narození syna jsme s ním podnikali jen kratší výlety. V roce 2008 do rodiny přibyla dcera, takže na tu opravdickou delší cestu jsme jeli až s oběma dětmi, a to v roce 2009. Synovi byly dva roky, dceři deset měsíců. Posadili jsme je do vozíku a po cyklostezce Odra-Nisa zamířili k Baltskému moři a na ostrov Rujana. Tam jsme se otočili a přes Polsko dojeli zpět domů. Za tři týdny jsme najeli asi 1800 kilometrů.

Před cestou panovala spousta obav. Neznali jsme v té době žádnou rodinu, která by podobnou cestu podnikla s takto malými dětmi. Copak syn, to už byl chlapák, ale dceru jsem ještě kojila, zatím jenom lezla, nevydržela ani minutu na jednom místě, všechno si strkala do pusy, zkrátka typické mimino. Říkali jsme si: Zvládneme to? Zvládnou to děti? Bude je to bavit? Bude to bavit nás? Byli jsme připraveni, ač neradi, i na variantu, že cestu budeme muset ukončit nebo zkrátit. Ale vyrazili jsme, a ono to šlo. S dětmi to sice bylo jiné než dřív, ale žádná větší omezení jsme nepociťovali. Šlapali jsme každý den kolem 80 kilometrů, spali ve stanu, vařili si na vařiči a jedli z ešusu. Děti si na cestovní režim rychle zvykly a snad se jim to i líbilo. Jako důkaz jsme brali to, že kdykoliv jsme pak po návratu vytáhli ze stodoly žlutý vozík, nadšeně se do něho vrhaly a zapínaly si pásy.

Rok nato jsme zamířili na jihovýchod. Muž si netroufal táhnout vozík s dětmi v kopcovitém terénu, a tak jsme vyrazili do rovinaté Moldávie. Jak jsme se napálili! Nejvyšší hora v Moldavsku sice měří jen pouhých 430 metrů, ale země není vůbec žádná rovina. Je to silně zvlněná vrchovina, navíc v závěru cesty jsme si střihli několik horských sedel v rumunských Karpatech a zjistili jsme s překvapením, že kopce nejsou problém ani s dětmi. Následující dvě cesty vedly na balkánský poloostrov, který je celý velmi hornatý a muž měl hodně co dělat s rok od roku těžším vozíkem s dětmi. 

Nyní už obě vaše děti mají svá kola a jsou tak rovnocennými partnery na cesty. Kde jste strávili vaši poslední dovolenou?

Škarohlídi nám občas říkali – počkejte, až vaše děti odrostou vozíku, pak vám ty vaše cyklotoulky skončí. Částečně měli pravdu. Přiznám se, že na tohle období jsem se moc netěšila. S vozíkem byla absolutní svoboda, mohli jsme, kam se nám zamanulo, a na co stačila kapacita sil mého partnera. A chlap, co měří 187 cm a váží přes 90 kg, dokáže opravdu hodně. Ale pak najednou děti vozíku odrostly a my nevěděli, co bude dál. Drandily na svých mrňavých kolečkách, ale my netušili, kolik toho ujedou. Patnáct, dvacet kilometrů? No pane jo, to bude cesta! Posunovat se od hřiště ke hřišti a další jízda jen pod příslibem zmrzliny? Pro mě je toto trochu za trest. A tak jsme začali trénovat. Přirozenou cestou, do školky a ze školky na kole. Po celý rok, jen co slezl sníh. Říkala jsem, že bydlíme v Orlických horách? Aha, ještě ne. Takže si představte, že bydlíme na kopci, a do školky a do školy to je kilometr a půl. Dolů je to hračka, ale zpátky nahoru šedesát výškových metrů. Když to dáte každý den, na kole bez přehazovačky, fyzička roste hodně rychlým tempem. V pěti letech tak nebyl pro děti problém ujet padesát i víc kilometrů. A když pak dosáhly na kolo s přehazkou, zvládaly i větší kopce. Když jsme k tomu dokoupili tažné zařízení, mohli jsme dosáhnout rádia v podstatě stejného jako předtím. První dva roky jsme kvůli bezpečnosti a obavám z provozu aut na silnicích brázdili různé dálkové cyklostezky v západní Evropě, později jsme si troufli do evropské části Ruska, pak do rumunských Karpat a loni jsme projeli Evropu od Severního moře ke Středozemnímu s horskými prémiemi ve francouzských Alpách. Dneska už děti v podstatě zvládnou to samé, co my. Dokonce nás už i začínají předjíždět. Mají výhodu rychlé regenerace sil.

A tím se dostávám k letošní dovolené, kdy jsme vyrazili dál, než bylo doposud obvyklé. Jak máme rádi východní směr, Balkán a bývalé republiky Sovětského svazu, tak nás už dlouho lákaly Arménie a Gruzie, ale čekali jsme, až děti budou zralé na takovou náročnou trasu. Země leží na Kavkaze a tak to bylo moc krásné a zajímavé, ale zároveň i těžké. V jednom kuse jsme překonávali nějaké hory po špatných cestách, ale všechny útrapy vykompenzovala úžasně pestrá krajina, starobylé památky a hlavně fantastičtí domorodci. Ano, děti jsou dnes co do výkonu partnery v podstatě rovnocennými. Horší je to, že se pomalu dostávají do věku, kdy už bohužel převládá lenost, pohodlí a nechuť trávit čas s rodiči. Nicméně zatím bojujeme a nevzdáváme se.

Jak přizpůsobujete dovolenou tomu, aby to byla zábava i pro děti?

Zabavit takové ty úplně malé děti byla vcelku sranda. Tam postačí dětské hřiště, zmrzlina, děti mají zábavu třeba jenom z toho, že se staví stan. Nikdy se na cestách ani minuty nenudily, netahali jsme ani žádné hračky. Když jsme někde zastavili, do minuty měly vymyšlený program. Ať už něco stavět v lese, lézt na balíky slámy, zabavit se s kamínky, na potoce stavět hráz, prostě takové ty obyčejné dětské hry.

Když byly větší, snažili jsme se, aby se jim líbilo cestování a výlety jako takové. Nikdy jsme nechodili po takových těch umělých atrakcích typu stezka v oblacích. Chtěli jsme, aby se děti naučily vnímat tu prostou radost z pohybu, z toho být v přírodě, něco ujít, něco ujet, něco dokázat. Samozřejmě, že jsme chodili a stále chodíme po hradech, jeskyních, rozhlednách. Děti milují lézt mezi skalami, hledáme kešky a tak, ale bohužel, s narůstajícím věkem je čím dál náročnější je pro něco nadchnout. Je tady ten „blbý“ věk. S námi brblají „už zase na kolo“, ale pak pro ně přijede spolužák, že se pojedou odpoledne projet, a to je hned jiné nadšení. Nic s tím nenaděláme, je to normální jev. Když se snažíme a zahrnujeme do výletů atrakce, o kterých si myslíme, že by je mohly bavit, mám pocit, že čím víc jim člověk podstrojuje, tím jsou otrávenější. I když je od malička vedeme tak, jak je vedeme, syn by byl nejradši celý den doma a seděl u počítače. Často s mužem nevíme, co s tím. 

Kdo u vás v rodině plánuje trasy a jak řešíte volno v zaměstnání a dětem školu?

Hodně cestovatelů toto řeší tak, že jejich děti ani do žádné školy nenastoupí. Dneska existuje spousta různých možností domácího vzdělávání a každý si tak může vybrat, jakou cestu si zvolí. My jsme o tom nikdy neuvažovali, chceme dětem dopřát relativně normální dětství, tedy i školu, a s tím spojené vše, co člověku může přinést, jak ta pozitiva, tak i negativa. Považuji to za běžnou součást života. Dnes vidím, že děti mají kamarády, se kterými chtějí trávit čas raději než s námi, a nechozením do školy bychom tohle jen odsunuli. Sice bychom čas mohli využít k tomu, abychom cestovali víc a dál, ale já zastávám názor, že cestování je pro děti možná zajímavý prvek v rozvoji, ale cestovat se dá kdekoliv, klidně i doma po Čechách. Malému dítěti je jedno, kde je, ono si z nějaké exotické dovolené stejně nic pamatovat nebude. Lidé dneska kladou cestování s dětmi na jakýsi piedestal, ale ve většině případů je to o tom, že si plní sami své vlastní sny. Což je určitě v pořádku, protože být spokojený rodič je pro dítě důležité, ale já nechci být jen tou mámou, co děti nutí zdolávat Kavkaz a podobné. Chci být i tou mámou, co vaří a peče buchty. A také jsem někdy ráda jen tak doma, proto jsme se odstěhovali tam, kde teď žijeme.

Na cestování  nám tedy zbývají víkendy a prázdniny. Zatím to řešíme tak, že děti uvolníme 14 dní před koncem školního roku a vyrážíme už v půlce června. Chceme, aby neměly prázdniny jen o tom, že jsou s námi na kole. Chceme, aby zbyl čas i na prázdniny u babiček. Učí se dobře, takže to zatím nikdy nebyl problém, škola nám vždycky vyšla vstříc. Je mi ale jasné, že to také jednou skončí, minimálně tím, že nám děti řeknou, že už nemají zájem s námi jet.

A co se volna v práci týče, když podnikáme, nejsme vázáni žádnou dovolenou, je jen na nás, jak si vše zařídíme a zorganizujeme. Ale není vše tak jednoduché, jak se zdá. Potkali jsme hodně podnikatelů, někteří říkali, že třeba 14 let neměli dovolenou. Umím si to představit. Člověka ten systém vydělávání tak pohltí, je to opojné, ve smyslu, že si ho sami řídíte. Touto cestou jsme ale jít nechtěli a nechceme, tak jsme museli něco obětovat. Naše podnikání je i tak na hranici výdělečnosti, ale cestování jsme se vzdát nechtěli. Museli jsme to tedy zařídit tak, abychom mohli podnikat a zároveň cestovat. Dneska se tomu říká digitální nomádi, ale já ten pojem nemám ráda. Bylo kolem toho mnoho napsáno ale e-shop sebou vozit nemůžeme. Kromě komunikace se zákazníky se hlavně musejí odesílat balíčky se zbožím a vyřizovat reklamace. Ubytování také stojí na jednom místě, nebude putovat s námi. Musí se uklízet, řešit případné problémy. A je škoda v největší sezóně ho zavřít. Takže jsme to vyřešili brigádnicí. Zkrátka člověkem, kterého musíme zaplatit, aby vše doma fungovalo. Ošidíme se sice o část zisku, ale jinak to nejde. Být na cestách neustále online je náročné a přiznám se, že to nemám moc ráda. Nejradši bych vypnula telefon, a neřešila, kde budeme dobíjet a zda je výhodnější shánět datovou SIMku v zemích mimo evropskou unii nebo nahánět wifiny. Ale beru to jako daň za to, že můžeme vyrazit na několik týdnů pryč, což by se nám v zaměstnání asi nikde nepoštěstilo.

Zaměření našeho eshopu dává tušit, kdo za tím vším stojí. Partner, jak sám říká, nemá na blbosti čas. Myslí to v legraci, ale je pravda, že jsem to já, kdo má víc času sedět u internetu a u map a věnovat se plánování a přípravám. Naštěstí mě to baví, ale jedna věc je nadchnout se a naplánovat, druhá potom přesvědčit zbývající členy rodiny. 

Co vše je nutné sbalit na tak dlouhou cestu a je vůbec možné vše vézt na kolech?

Pokud chcete jet na kole někam na více dní, je už vlastně co do výbavy jedno, jedete-li na víkend, týden nebo na měsíc či déle. Nabalit čtyřicet spodních kalhotek nejde, takže je jasné, že dříve nebo později se musí někde prát, což je věc, kterou na cestách řeším nejmíň ráda. Jídlo také nejde vozit na více než pár dní a defekt se může přihodit klidně i půl kilometru od domova. Takže opravdu nevezeme o moc víc věcí než na obyčejnou víkendovku v Čechách. 

Zažili jste nějaké vtipné momenty, na které rádi vzpomínáte?

Víte co je paradoxní? Z běžného všedního života si člověk zapamatuje jen pár výjimečných chvilek, ale my si z dovolené na kole pamatujeme doslova a do písmene vše. Je to tak intenzivní zážitek, že si pamatujeme každý nocleh i spoustu let dozadu, každý kopec, každé setkání. A i když si myslíme, že jsme to zapomněli, stačí pár fotek a vzpomínky hned naskočí. Těžko za těch skoro dvacet let společných cest něco vybrat. 

Ale pár historek k dobrému dám z té nejčerstvější cesty. Třeba jak se k nám na dva dny přidal pes. Stoupali jsme do průsmyku Goderdzi v Gruzii, kde v podstatě od nuly stoupáte do dvou tisíc, a posledních asi 30 kilometrů už silnice není asfaltová, je to prašná cesta s hodně kameny. Jeli jsme tedy dost pomalu, často kola tlačili. V Gruzii se potuluje spousta psů, a někdy stačí vlídné slovo nebo kus chleba, a je doslova váš. No a tak se stalo, že jsme najednou měli jednoho hafana v patách. Nejprve jsem ho zaháněla, myslela jsem, že někomu patří, ale pak nám jedna paní řekla, že ho zná, že je to tulák, který často doprovází turisty. A tak šel s námi. Naše tempo bylo fakt pomalé, tak vždycky kousek popoběhl a pak na nás shora koukal. Děti si ho oblíbily a večer, když jsme rozbili tábor, tak do stanu s námi sice nešel, ale aspoň ho přikryly, aby mu nebyla v noci zima. Ráno potom od našeho tábořiště odháněl zvědavé krávy, přijal nás jako svoji smečku a choval se jako hlídač. Další den s námi ještě chvíli běžel, ale pak horská stezka vyústila na hlavní asfaltku plnou aut, a tak přišel čas se rozloučit. 

Nebo úžasný byl zážitek, kdy jsme stoupali zase na jiné sedlo  na hranici Náhorního Karabachu a Arménie. Zapomněla jsem tenkrát nakoupit jídlo, což se mi skoro nikdy nestává, většinou mám obavy, že budeme trpět hlady a tak táhneme často i kila jídla zbytečně navíc, tentokrát jsem to ale nějak podcenila, podle mapy měla být v horách restaurace, tak jsme počítali s tím, že se najíme tam. Ale jak už to tam v těch končinách bývá, restaurace byla zavřená. Ještě jsme měli před sebou asi dvě stě výškových metrů, tedy celkem pohoda, ale hlad už se hlásil. Stáli jsme tam a najednou jsme si všimli, že opodál stojí zaparkované auto a někdo na nás mává. Arménská rodinka, asi pět osob, tam měla na kapotě vyrovnané jídlo a svačila. Volali na nás, ať jdeme jíst s nimi. Asi pětadvacetiletá slečna nás hned pobízela k jídlu, jela s prarodiči a bratrem z každoročního výletu k hrobu svého otce, který zemřel ve válce o Náhorní Karabach. Měli tam salámy, sýry, grilované kuře a zeleninu. Sliny se nám sbíhaly, ale znáte to, nechtěli jsme se na to úplně vrhnout. Starý pán nás sledoval a pak té slečně cosi pošeptal a tvářil se u toho nespokojeně. „Dědovi se nelíbí, že vůbec nejíte. Proč vlastně nejíte?“ přeložila nám. A tak jsme tedy začali pořádně jíst a děda se pak už jen usmíval. 

Co se jazyků týče, dostali jsme se také do několika vtipných situací. Jsme oba s mužem generace, která se učila ruštinu ve škole, takže ji docela ovládáme, resp. lehce jsme se do ní znovu dostali. V zemích jako je Gruzie nebo Arménie se s angličtinou cestovatel příliš nechytne, a tak jsme si občas připadali i s těmi našimi průměrnými znalostmi jako polygloti. Potkali jsme mladé Čechy, kteří neuměli ani azbuku, pomáhali jsme jim se čtením. Nebo jsme překládali kolegovi cyklistovi ze Španělska z ruštiny do angličtiny a naopak. 

A je naopak nějaký zážitek, který vám zkomplikoval cestu?

Zatím jsme nezažili nic, a ťukám u toho na dřevo, co by nás přinutilo cestu třeba zkrátit nebo úplně zastavit. Díky Bohu. V roce 2013 jsme museli část trasy radikálně překopat. To byla první cesta, kdy jel náš syn sám na svém kole a my si po projetí poklidných švédských ostrovů mysleli, že přejedeme celé Polsko zase až k nám domů. Po pár dnech jsme ale byli z tamního provozu a řidičů, kteří nás míjeli doslova na centimetry, tak otrávení, že jsme se vlakem přesunuli na německou Labskou stezku, kde jsme se cítili o poznání bezpečněji. 

Při cestách jsme už zažili leccos, a člověk (i ženská) po těch letech trochu zdrsní a jen tak něco ho nerozhází. Třeba když nám z cesty do Benátek přes Alpy ze čtrnácti dní jedenáct propršelo. Byla to otrava. Ráno balíte mokrý stan, večer ho ještě mokřejší stavíte znovu. A než tam dáte karimatky, vytřete ho ručníkem. Opravdu lahůdka. Nebo na Labské stezce také dlouho pršelo a nedalo se prát, natož sušit. Vydržím si i týdny nemýt hlavu, ale brát si jedny spodní kalhotky na dva dny, to už bylo pro mě hodně na hraně. 

Kolo je stroj, takže technické potíže se také stávají. I když jsme na ledacos připraveni a vezeme celou řadu náhradních dílů, stejně nejde předvídat úplně všechno. Takových prasklých věcí jsme na cestách řešili opravdu hodně, od prasklých drátů po prasklý rám, nosič nebo vidlici. Zatím se vše ale dalo vyřešit relativně dobře. Nejhorší asis bylo, když v Albánii uprostřed hor rupnula trubka ve vozíku s dětmi. To zrovna byl opravdu průšvih zralý na to cestu ukončit. Ale s pomocí domorodců jsme si poradili. Nebo loni v Holandsku na partnerově kole praskl závit na přední vidlici, což kolo úplně vyřadí z provozu. Na západě jsou solidní servisy, na východě zase lidi, co umějí improvizovat a ochotně pomůžou. 

Také zdraví umí pěkně potrápit, zažili jsme jak žaludeční, tak i střevní obtíže. To k cestování tak nějak patří. Nebo dětské úrazy bývají také na denním pořádku. To si jeden hned víc bere, napadá ho, že doma by se to nestalo. Ale není to pravda. Zatím nejhorší dětské úrazy jsme zažili buď doma, nebo pár set metrů od domu.

Rádi třeba vzpomínáme, jak jsme bloudili v srbském pohoří Radanj. Byla tam spousta křižovatek lesních cest, a nevěděli jsme kudy dál. Tak jsme vždycky nějakou cestu vybrali a bylo to. To ještě nebyly mapy v mobilu, takže jsme jeli opravdu podle intuice. A cesta skončila vysoko v horách, v jednom domku, kde žil Zoran se svou rodinou. Byl to horal duší a tělem, hned věděl, co dělat. Nejprve nám uvařil kafe a potom nás naložil na traktůrek a odvezl zpět na sjízdnou cestu. Ve spleti lesních pěšin se orientoval dokonale, my bychom tam bloudili možná ještě dneska. I když, dneska už bychom takové bloudění nezažili. Mapy a GPS v mobilu jsou už běžnou součástí života, a tak bychom asi byli o tento zážitek ochuzeni.

Už máte plán na další cyklodovolenou?

Znáte ten vtip, že jestli chcete slyšet upřímný smích, máte Bohu svěřit svoje plány? Tak přesně na tohle já věřím, takže plánujeme pokaždé vždycky jen pár týdnů dopředu, natož nějaké zveřejňování. Máme pokaždé třeba i dvě varianty a do poslední chvíle nevíme, která zvítězí. Takže na další rok je možné, že vyhraje nějaká z ještě neprozkoumaných zemí Evropy, nebo se vydáme někam dál.

Máte nějakou radu pro rodiny, které by rády zažily podobné dobrodružství? 

Kdybyste se mě zeptali před deseti lety, sypala bych z rukávu jednu radu za druhou. Dneska je cestování s dětmi mnohem populárnější, internet je plný blogů od cestujících rodinek, e-booků s doporučeními, v knihkupectví knihy s různými tipy na výlety, kdo chce něco takového podniknout, má vše dokonale naservírováno. Takže jednak mám pocit, že už bylo řečeno skoro vše, jednak si myslím, že takové ty poznatky získané vlastní silou, jsou nejcennější. Nikdy v historii nebylo cestování jednodušší. Hranice jsou otevřené, jízdenky, letenky… vše koupíte z pohodlí domova. Taktéž ubytování, s recenzemi neriskujete nic. Díky fotkám a kamerám vidíte dopředu, kam jedete. Jenom ty zážitky, ty si dopředu zajistit nedokážete. Na ty musíte nechat prostor, poskytnout míru volnosti. Moje jediná rada tak zní: nesrovnávejte se s jinými, jezděte jak vás to baví. I Čechy jsou krásné, i malé cesty mohou být velké. Lepší jedna cesta podniknutá na vlastní pěst než tisíc stránek e-booků. Důležitý je vlastní prožitek, ne počet lajků na fejsbuku. A úplně nejdůležitější ze všeho je návrat domů. Na to se často zapomíná. Možná vypadám jako drsná matka, ale není tomu tak. V podstatě si pokaždé oddechnu, když jsme všichni v pořádku doma.

Pořád se bojíme, aby děti neofoukly. A přitom by jim nejvíc prospělo nechat je pořádně ošlehat větrem a zbičovat bouřkou.
Sdílení: