Žena, kterou láska k muzice přivedla do největší kapely v Severních Čechách.

Kdo vás přivedl k hudbě? 

Úplně původně rodiče, v první třídě mě přihlásili do ZUŠ na flétničku. Ale skončila jsem už ve třetí  třídě. Až v patnácti letech přišel zájem o saxofon a tehdy jsem měla obrovské štěstí na pana učitele Rudu Müllera v Železném Brodě. Ten mě rovnou vzal do tehdy začínajícího orchestříku a začala velká škola života. Hraní v kapele, kamarádi muzikanti a hraní písniček, co znáte z rádia. Rudovi rozhodně za lásku k hudbě vděčím hodně, a o to jsem raději, že jsme na naše léta na ZUŠ navázali společným hraním v Big’O’Bandu.

Vzpomenete si na svůj první saxofon, který jste držela v ruce?

První saxofon si pamatuju dobře, byla to taková starší Amatka, kterou mi někde vypůjčil můj učitel. Bylo to asi jako učit se jezdit v zasloužilé Škodě 120.  Ale člověk se naučí dostat maximum z toho, co má v ruce, a naučí se i ledacos opravit. Já jsem byla hlavně nadšená, že můžu hrát, a další léto jsem našetřila na brigádách, co se dalo, a tenhle saxofon si koupila. A byla jsem samozřejmě hrozně pyšná, že mám svůj vlastní.

Momentálně jste jednou z členek kapely Big’O’Band, kde hrajete na tenorový saxofon. Co je to vlastně za typ saxofonu a v čem se liší od ostatních?

Saxofonů je několik, mezi nejběžněji používané patří soprán, alt, tenor a baryton. Zjednodušeně lze říct, že každý z nich hraje různě vysoko. Jsou i různě velké, sopránový je nejmenší, baryton pak největší. Saxofonová sekce se u nás v Big’O’Bandu nejčastěji skládá z alt saxofonu, dvou tenorů a jednoho barytonu. Složení sekce z těchto různých saxofonů pak nabízí možnost vytvořit krásný, široký zvuk a barvu. A taky pořádnou sílu. Vedle tenor saxofonu v Big’O’Bandu mám teď ještě čest hostovat v dechové sekci kapely Krucipüsk. Baryton saxofon je největší, nejtěžší a v každé šatně za něj dostanu vynadáno, že už se tam pak prý nikdo jiný nevejde. V Big’O’Bandu se ale držím svého krásného tenorového saxofonu.

Kde vznikl název kapely Big’O’Band a kolik má kapela členů?

Big’O’Band byl původně Tanečním orchestrem Luboše Ottla, název jsme měnili v roce 2011, kdy kapelnické otěže po tátovi převzal Marek Ottl. Název v sobě odráží velikost kapely, tedy big band, a uprostřed toho kraluje velké O jako Ottl.  Protože to není tajemství, tak přiznám, že název Big’O’Band byl jeden z mých návrhů. Je to má radost a čest, že za mnou minimálně tenhle střípek v kapele zůstane. Tehdy to ještě nebylo vůbec v plánu, ale název nyní šikovně používáme pro dvě různé velikostní uskupení. Big’O’Band má na pódiu cca 25 muzikantů. Reálně je nás kolem 35, protože u některých nástrojů se hudebníci střídají. Když máme soustředění a členové s sebou berou partnery a děti, tak už musíme pomalu rezervovat nejen chalupu, ale rovnou celou vesnici. V téhle velké sestavě máme bicí, basu, elektrickou kytaru, klávesy, 4-5 saxofonů, 4 pozouny, 4 trumpety, 4 zpěvačky a kapelníka. Nedílnou součástí je také zvukař a manažerka, kteří nejsou vidět, ale bez nich by to nešlo. S big bandem hrajeme hlavně na plesech, městských slavnostech, větších firemních akcích a produkujeme i svoje vlastní koncerty. Především tradiční Big Band Jam v září před libereckou radnicí a v prosinci vánoční koncert v divadle. Protože jsou akce, na které nás chtějí, ale big band není vhodná volba, máme i menší sedmičlennou verzi. Protože není velká, zůstává jí název O’Band. V této sestavě máme bicí, basu, elektrickou kytaru, klávesy, dva saxofony a zpěvačku. Hrajeme především na svatbách a firemních večírcích a držíme striktně politiku, že nikdy nekonkurujeme vlastní velké kapele Big’O’Band.

Jaká cesta vedla k tomu, že nyní hrajete v tak velké kapele? Musela jste projít nějakým výběrovým řízením?

Cesta to nebyla složitá, ale o to víc osudová. V létě po maturitě mě oslovil kamarád kamaráda, pozounista tehdejšího Tanečního orchestru Luboše Ottla. Zatím jsem hrála pouze v orchestru ZUŠ v Železném Brodě a vůbec jsem si neuměla představit, že bych mohla jít do dospělé kapely v Liberci. Ale najednou jsem měla v kalendáři termín na záskok, tedy výpomoc v kapele, když někdo chybí, a už jsem jela. Pamatuji si jako dnes, že to bylo hraní na venkovní akci ve Vratislavicích. Bylo 17. září 2006 a od té doby se mě kluci nezbavili. Zase taková legrace to ale nebyla, musela jsem hodně zabrat, naučit se dlouhý seznam písniček. A na klarinet, protože v té době jsme ještě hodně hráli i dechovku. Klarinet je saxofonu dost podobný, ale ne tolik, jak by si člověk v takové situaci přál.  Ale hlavně jsme si sedli po lidské stránce, našla jsem si velkou rodinu, a i dnes, po velké obměně kapely, spolu jezdíme na dovolené na kolo, na lyže nebo na vodu. Trávíme spolu dost času, a i u nových hráčů v dnešní době platí, že stát se členem kapely není jen o umění hrát, ale patří k tomu i to, jestli se mu u nás líbí. Big’O’Band není jen o nájemných muzikantech, ale o lidech, co mají muziku rádi a chtějí spolu trávit čas.

Pro jakou kategorii posluchačů je vaše hudba určena a jaké hudební žánry nejčastěji hrajete?

Chceme hrát muziku, co nás baví, a máme to štěstí, že se náš vkus trefuje do vkusu velké řady posluchačů, Především hrajeme taneční muziku, ať už zcela soudobou, nebo něco staršího, ale o to prověřenějšího. V roce 2018 jsme připravili k výročí nedožitých 60. narozenin krále popu Tribute to Michael Jackson. Na Big Band Jam 2020 chystáme Battle Stevie Wonder vs. Bruno Mars. Do našeho repertoáru patří i dámy, Anastacia, Beyonce, Adele, Ariana Grande či Ewa Farna. Na plesech ale zahrajeme i waltz, čaču nebo polku. Repertoár vždycky přizpůsobujeme dané příležitosti. Nutno podotknout, že i aranže jsou psané pro kapelu přímo na míru. Kapelník Marek Ottl nás nejen řídí, diriguje a aktivně hraje na klávesy, pozoun a zpívá, ale aranžuje také všechny písně, které hrajeme. Může tak nejlépe využít naše silné stránky a připravit vše od aranží až po samotné pojetí skladeb. Naše koncerty nejsou pouze o notách, ale hlavně o energii, kterou do muziky vkládáme. To je Big’O’Band.

Kde si Big’O’Band můžeme v nejbližší době poslechnout?

V neděli 15.12. 2019 hrajeme tradiční Vánoční koncert v libereckém divadle F. X. Šaldy. V decentní atmosféře divadla dáváme více prostoru i komornějším písním, ale samozřejmě se posluchači mohou těšit i na náš energický projev. V září 2020 chystáme před libereckou radnicí již jedenáctý ročník našeho velkého koncertu Big Band Jam. A samozřejmě teď přes zimu budeme brázdit plesová pódia nejen libereckého kraje. Všechny naše akce lze pak zjistit na webových stránkách či na facebooku.

Vzpomenete si na nějaký vtipný moment, který jste s kapelou zažili?

Legrace jsme spolu zažili spoustu, ale ne vše se dá zveřejnit. Jednou z klasik je, že se něco zapomene. Jezdíme hodně, a když je dvacet lidí v jedné šatně, vypadá to tam jak na burze oblečení. Většinou na konci procházím a kontroluji šatnu, takže mám už poměrně dobrý přehled o velikosti triček a bot jednotlivých členů kapely. Ale dá se zapomenout i ledacos doma. Na posledním výjezdu do Německa zapomněl náš trumpetista černé kalhoty na hraní. Naštěstí má poměrně drobnou postavu a naše zpěvačky s sebou měly i rezervní garderobu. Vypasované černé kalhoty lehce do zvonu jsou dnes už legendárním trumpetovým outfitem, ke kterému tehdy Martin přidal i zkušené disko kreace a sklidil velký úspěch u kapely i německého publika.

Jak často a kde cvičíte na saxofon? Máte nějakou zkušebnu?

Zkušebnu máme, ale není to vůbec jednoduché. Takhle velká kapela zabere spoustu místa, navíc je potřeba, aby byl prostor akusticky přijatelný. Když se do toho všichni opřeme, je to docela rachot. Navíc potřebujeme skladovací prostory a to pro veškeré vybavení, přístupné 24 hodin denně, protože odjíždíme a přijíždíme v různých denních a nočních dobách. Já většinou jezdím cvičit do zkušebny, protože doma nikdy nehraju po sedmé večer. Saxofon je nástroj hlasitější, než se může zdát. Snažím se cvičit párkrát do týdne, o víkendech hrajeme, takže tam už moc prostoru není. Zkoušky jsou v neděli a na ty je třeba se připravit.

Co považujete za nejdůležitější při hraní na saxofon?

Při hraní na každý hudební nástroj považuji za nejdůležitější lásku k muzice. Pokud ji v sobě někdo nemá, tak je jedno, na co zkouší hrát. A pokud je to jeho životní sen a náplň života, záleží potom už jen na tom, který nástroj mu nejvíce sedne a dělá mu největší radost. V mém případě jsem se trefila do saxofonu.

Hraní na saxofon je tedy vaším koníčkem? Máte čas na to, věnovat se ještě jiným zálibám?

Saxofon a kapela je mým největším koníčkem, je to priorita číslo jedna. Zabírá spoustu času, s naší kapelou, a i s hostováním v posledních letech hraju 80 – 100 koncertů ročně a na ty je ještě potřeba cvičit a zkoušet. Snažím se k tomu ale stíhat i další činnosti. Podílím se na produkční činnosti v Kultuře z. s., se kterou  pořádáme například Majáles Liberec. Protože mě baví sport, vrhla jsem se ještě na studium tělesné výchovy a sportu na FTVS, aktuálně jsem v druhém ročníku. A pak tedy sport samotný, jezdím na kole, plavu, běhám, lezu na umělé stěně, v zimě jezdím na běžkách a ráda si zahraju badminton. Liberec je ideální místo pro sport, za což jsem k mému hudebnímu životu vděčná. Jizerské hory jsou ideální místo pro relax po náročném koncertě.

Máte nějaký hudební vzor, se kterým byste se ráda setkala?

Naštěstí se s hudebními vzory setkávám poměrně často. Jsou to všichni muzikanti, kteří dělají hudbu rádi, s nadšením a nasazením. A těch naštěstí není málo a díky nim můžeme chodit na kapely, které možná hrají na různé úrovni, ale čiší z nich energie, radost a umí vás strhnout do svého světa. A takoví muzikanti jsou můj vzor.

Všechno jde, když se chce.

 

Sdílení: