Žena, která každý den bojuje za lepší život svého syna.

Jaký osudový okamžik změnil život vaší rodiny?

Můj život se změnil už měsíc před  Járovou nehodou, můj otec dostal agresivní formu rakoviny jícnu.Na dožití jsem si ho vzala k sobě do péče a byly to strašné dva měsíce. Jára mi s dědou pomáhal, protože jsme žili sami.  Otec zemřel v červnu 2013, myslela jsem, že je to nejhorší den mého života, ale bohužel nebyl. 24. července 2013, v den narozenin mé maminky, Jára odjel za kamarády na koupaliště do Starkoče, a už se nevrátil. Stále vidím jeho poslední pohled  a slyším jeho poslední čau. 

Jaký byl váš syn před nehodou?

Jára byl mladý kluk jako každý jiný. Měl své kamarády, dívku, koníčky. Rád chodil na houby a bral sebou naše pejsky, chodil rád na ryby a pak si je u nás s kamarády  grilovali. Také hodně hlídali mladšího brášku kamaráda Davida, který v tragický den řídil, a bohužel na místě nehody zemřel. 

Co jste prožívala ve chvíli, kdy vám oznámili, že váš syn měl nehodu?

Večer  jsem čekala  a Jára stále nikde, vždy, když spal u kamaráda, napsal nebo zavolal, abych se nebála. Ten večer mi nebylo vůbec dobře, začala mě bolet hlava a popadla mě nervozita a tíseň . Nerozuměla jsem tomu. Dnes už vím, že to byla předtucha. Šla jsem si lehnout a v duchu nadávala na Járu, že se neozval. Usnula jsem, když zazvonil zvonek, bylo nějak kolem půlnoci.  Před branou policie, krve by se ve mně nedořezal. Co ti kluci provedli! Váš syn měl těžkou dopravní nehodu, při které utrpěl vážný úraz mozku a byl převezen vrtulníkem do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. To, že David na místě zemřel, mi nikdo neřekl, to jsem se dozvěděla až druhý den, kdy jsem si musela s druhou maminkou pro jejich věci na policii. V tu chvíli jsem myslela, že se zblázním, nemohla jsem dýchat, popadla mě šílená panika, musím být u Járy. Utíkala jsem pro klíče od auta a chtěla jet do Hradce za ním, musím být u něho! Nepustili mě,  vzali mi klíče a zatarasili cestu, “v takovém stavu nemůžete nikam jet”, bylo to šílené, jako když mě zavřete do klece, bezradná, k smrti vyděšená. Pak už si nic nepamatuji, přijela sanitka, dostala jsem injekci. Další dny si pamatuji jen mlhavě, neskutečná tíseň na srdci, nemůžete dýchat, za živa jsem umírala. Jára umíral v nemocnici a já doma . Nedali nám žádnou šanci, že přežije noc, pak den a další den. Stále jsem byla v nějakém divném snu, v mlze s ním. Bojovali jsme oba! Pokud nepřežije, jdu s ním! V následujících dnech mi ochrnuly nohy, nebyla jsem na tomto světě, pořád jen neprůhledná mlha. Třetí den mě odvezli  za Járou do nemocnice, stále bojoval! Tím jsem začala bojovat i já, potřebuje mě! 

Dodnes jsem vděčná za podporu mé  mamce a nevlastní sestře Monice, která všeho nechala a ty tři dny byla se mnou,  a také Járově kamarádce Káje a kamarádu Matesovi, kteří zůstali bydlet se mnou doma a jezdili se mnou za Járou. Díky nim jsem to zvládla. 

Jaká byla prognóza lékařů?

Půl roku v nemocnici Jára bojoval o život ve stavu vigilní kóma.  Měl v nemocnici tracheostomii (hadička do krku na podporu dýchání a odsávání hlenů), PEG (hadička do žaludku na umělou výživu) a cévku (hadičku do močového měchýře na odtok moči).  Další krize přišla po třech měsících, kdy všichni lékaři říkali, že je jim to líto, že umírá. Já nevěřila, tři měsíce přežil a bojoval a najednou zemře? Ne, nezemře, nevěřím tomu.

Co je vigilní kóma a je šance na úplné uzdravení?

,,Vigilní kóma“  je stav, připomínající spánek, ale oči jsou otevřené a zdá se, jako by vás pacient vnímal. V tomto stavu může přijímat i potravu, pohybovat končetinami a spát. Nikdo na světě vám ale neřekne, zda dotyčný vnímá své okolí nebo ne. Ale já jsem vděčná, že máme šanci bojovat.  Jsem připravená se synem pracovat a vytlouci z jeho stavu maximum. Jsou pacienti, kteří se probudili a vedou docela dobrý život, také jsou ti ,kteří mají různé následky, ale také takoví, kteří se zatím z tohoto stavu neprobrali. Věřím tomu, že toto už není na nás ani na Járovi, ale na jiné síle  mezi nebem a zemí. 

Před vánocemi 2013 byl syn z nemocnice propuštěn do domácí péče. Měla jste někoho, kdo vám byl v té době oporou a kdo vám se synem pomáhal?

 Příjezd z nemocnice po půl roce domů byl jeden velký úspěch a zázrak, ale nikdo si neumí představit, co jsem prožívala, s jakým  příkořím a nepomocí jsem se setkala ze strany spádové lékařky i ze strany okolí. Můžu vám svědomitě říci, že náš stát, naše společnost,  nijak nepočítá s takovými pacienty. Jsou předem odepsaní a jediné, co pro ně zbývá, je LDN. S brekem jsem se vracela domů, když jsem byla požádat o pomůcky, které nezbytně potřebujeme, jako je invalidní  vozík, zvedací zařízení atd. Zmíněná spádová lékařka na neurologii v Náchodě mě šeredně odbyla, že mi nic psát nebude, že chci samé drahé věci. Také jsme je nedostali. O příkoří, kterým jsem prošla, bych mohla psát  ještě hodně řádků. Tyto chvíle považuji za svůj velký boj, kdy nikdo nepomohl, nikdo neporadil, jen pomluvy a opravdu hrozné vzkazy. Nezvládala jsem to, taková zátěž na psychiku a fyzické síly jedné osamělé a nešťastné matky. Plánovala jsem, že nás oba sprovodím ze světa, že toto nemůžu zvládnout.  Dodnes nevím, co a jaká síla mě donutila zabojovat. Koupila jsem sama invalidní vozík i zvedací zařízení a začali jsme žít. Jezdili jsme na výlety, zařídila jsem si patřičné finanční příspěvky. Jedna maminka v podobné situaci mi poradila, kde a o co zažádat. Terezko, jsem ti za pomoc stále moc vděčná. Dnes mám takovou malou soukromou poradnu, když je někdo v podobné situaci, napíše na FB, a já mu poradím se vším, co jen jde, se vším o čem vím, kam se má obrátit,  a promluvím dobrým slovem a podpořím v těžkém období jejich života. Bohužel toto chybí, pomoc a podaná ruka. Je to na každém z nás, je to jen o lidech!

Jak probíhá péče o takto nemocného člověka a co vše je nutné zajistit?

 Každý den je podobný, vše se točí  kolem Járy. Ráno přijde charitní sestřička převázat PEG a pomoc s ranní hygienou, potom cvičíme, masírujeme, krmíme, přebalujeme. Nebo jdeme na procházku nebo jedeme na cvičit na logopedii  a je večer, další hygiena ve vaně. Noční směna, přepolohovat, přebalovat a zase je ráno. Je to dvacetičtyřhodinová služba, sedm dní v týdnu, bez jakékoliv finanční náhrady. Musím přiznat, že po šesti letech od Járovy nehody mě hodně bolí záda, ruce, a potýkám se ze zdravotními  problémy. Nedivím se, Jára má cca 85 kg. 

Jaký je váš osobní život po této nehodě?

Sama mám bohužel exekuce, je to hodně těžké, ale žijeme každý den ,jako by byl poslední, každý den se usmívám.  Každý den si vážím toho, co nám zbylo, každý den se snažím navzdory osudu bojovat, shánět pro Járu penízky na neurorehabilitační cvičení, které musím hradit sama. 

V jakém zdravotním stavu se Jára momentálně nachází?

V současné době je Jára ve stavu ,,minimálního vědomí“ . Zůstal mu jen PEG,do kterého přijímá stravu,kterou od začátku vařím, tak dostane i rozmixovaný řízek  nebo rizoto atd. Jsem přesvědčená, že kvalitní strava je půl úspěchu. Nacvičujeme polykání, jezdíme na logopedii a trénujeme, aby mohl Jára jíst ústy. Zatím nám to moc nejde, i když má dobré polykání. On je totiž vybíravý, chutná mu jen kafíčko. Ale to má synáček smůlu, musí jíst všechno.  Musí se snažit i on na sobě hodně makat. Když seženu peníze od Nadace nebo od hodných lidí nebo firem, jedeme na neurocvičení, kde Jára dostane hodně zabrat, každá práce je na něm vidět. Je pozorný, myslím, že mi rozumí, zatím to ale neumí dát najevo. Měl odpojený zrak, ale něco začíná vidět, začíná sledovat jedním okem, bohužel to druhé bylo při nehodě poškozeno. 

Jaké jsou vaše společné plány do budoucna?

Další naše plány jsou práce, dřina a shánění peněz na další  neurocvičení, kde může odborně makat. Cena za měsíční cvičení je padesát tisíc korun a dalších dvacet tisíc stojí ubytování a doprovodné cvičení,  například logopedie. Na to konto jsme nechali založit i transparentní účet 31 21 97 10 93 / 0800 Jaroslav Křepelka. Pokud by někdo přispěl, moc by nám to pomohlo uhradit jeho nemalé náklady na Neurorehabilitace, masáže a nově na Kraniocerebrální terapii. 

Je něco, co byste ráda vzkázala všem rodinám, které postihl stejný osud?

Těm rodinám , které  se nacházejí v podobné životní zkoušce bych chtěla vzkázat: Nevzdávejte to, věřte a bojujte, určitě se vám to vrátí. Vždy  je štěstí, že vůbec máme tu šanci bojovat! My se také nikdy nevzdáme. S úsměvem budu čelit dalším nepřejícným lidem, dalšímu příkoří a další zkoušce. Vždyť hodných lidí, kteří pomůžou, je naštěstí  ještě hodně! 

Naděje se rodí každý den!

 

Sdílení: