Žena, která celý svůj život zasvětila majestátným šelmám.

Celý váš život se v podstatě odehrává mezi zvířaty. Kde to všechno začalo?

Zvířata a zejména lvi mě provázejí od dětství, dokonce jsem kvůli nim chtěla jako dítě odejít k cirkusu. K vlastnímu chovu kočkovitých šelem jsem však dostala až po mnoha životních peripetiích, a to před necelými deseti lety.

 S jakými zvířaty jste měla možnost pracovat?

Pocházím z úřednické rodiny. Tatínek zastával dost vysoké funkce a žádná zvířata jsme doma neměli. Až ve čtrnácti letech jsem začala s chovem psů a když mi bylo kolem dvaceti, pokračovalo to liškami, norky, fretkami… 

Před lvy jsem dlouho chovala koně. Prvními šelmami, které jsem si pořídila, byli rysové. Začala jsem chovat jeden pár, a ten byl takovým lakmusovým papírkem, na němž jsem si v praxi ověřila své chovatelské schopnosti ohledně šelem a zároveň „vychytala mouchy“, jak se říká. Po rysech přišel pumí samec Zamba. Posléze jsem si pořídila, samozřejmě až po pečlivé přípravě, lvici Ajšu. Podle předpisů však nelze chovat lvy jednotlivě, a proto jsem si pak pořídila ještě mládě lva pustinného, bílého samce s modrýma očima, jmenuje se Gandalf  přiletěl z Holandska. 

 Nyní bydlíte na samotě, kde vám společnost dělají vaši největší mazlové, a to právě lvi. Jak jste se k chovu těchto šelem dostala?

Ke kočkovitým šelmám mám silný vztah od dětství. Jako malou holku mě nezajímaly panenky a podobné dívčí hračky. Místo nich jsem si hrávala se sádrovými lvíčky. 

K chovu lvů, rysů a pum jsem „doputovala“ po zmíněných chovech jiných zvířat. Schválně říkám  „doputovala“, protože život každého člověka je putování a každá cesta má své milníky. Pro mě byl stěžejním milníkem právě chov psů a později koní, který mi dal velké zkušenosti a naučil mě se s plnou odpovědností starat o druhé bytosti. Stejně tak si myslím, že bych to dnes nebyla já, kdybych za sebou neměla léta praxe jako učitelka v mateřské škole. 

 Je nějaké pravidlo, jak šelmy chovat a jak k nim přistupovat?

Základním prvkem chování každého návštěvníka mého chovu musí být pokora. Ono to zní samozřejmě, nicméně víte, jak se dnes chová mnoho lidí. Řada z nich má velké ego a žijí s pocitem, že se jim nemůže nic stát. Jiní zase žijí v jakési virtuální realitě, z níž je pro ně nebetyčně daleko k prazákladům života. 

Pro mě jako chovatelku je klíčové, abych zvířatům vždy pečlivě naslouchala. I zvířata samozřejmě mají své pocity, výkyvy nálad, takže když podle konkrétního chování vidím, že šelma chce být sama, nemohu ji obtěžovat. Abyste si však nemysleli, že tohle naslouchání si je pouze jednostranné. Když jsem ve stresu naopak já, zvířata to poznají a vysloveně mě  „zvou“, abych si je pohladila. 

 Co vše je pro chov šelem potřeba?

Kromě nekonečné lásky a trpělivosti je pochopitelně nezbytné i adekvátní chovatelské zázemí, tedy technické prostředky, jako jsou klece, výběhy, ubikace atd. Problémem je, že zatímco jeden veterinář se spokojí s určitou úrovní vybavení, jiný ji považuje za nedostatečnou. Ráda bych přitom zdůraznila, že můj chov splňuje nejpřísnější evropské normy, které platí například už na Slovensku, ale u nás stále ještě ne. Podle těchto norem například lvi musejí mít výběh o minimálním rozsahu tři sta metrů čtverečních, zatímco v Česku stačí mnohem méně. Tady vidíte, že k chovu šelem přistupuji velmi zodpovědně.

 Jaký je jídelníček lvů a kolik toho za den spořádají?

Jídelníček samozřejmě tvoří hlavně maso. Lev sní každý den kolem sedmi osmi kilogramů masa; pro srovnání puma zhruba polovinu. Rys spořádá zhruba kilogram a půl. Základem jídelníčku je tmavé maso, takže většinou hovězí. V zimě přidávám i tučnější vepřové. Jako doplněk dávám zvířatům i drůbež a ryby, zejména pstruhy. Lvům dávám každý den i pět vajec jako jakýsi pamlsek. Rozbiji skořápku a oni mi pak vejce slízají z rukou. V jídelníčku nechybí ani zakysaná smetana a tvaroh, a pokud je například puma březí, dostává i nastrouhanou mrkev a vitaminy s minerály v podobě doplňků. 

Všechna má zvířata mají neustále k dispozici čerstvou vodu, přičemž Ajša a Gandalf se navíc mohou případně napít i v přírodním jezírku. 

 Jak byste popsala povahu vašich lvů?

Jsou to zvířátka se srdíčkem na dlani. Ajša je velmi komunikativní lví dáma, která má své životní zkušenosti a řekla bych, že i jistý nadhled. Ještě pořád mě dojímá, když za ní přijdu a ona mě hlasitě vítá. Gandalf je proti ní poněkud bázlivý mladý lev. Je na něm vidět, že ještě potřebuje dospět. 

 Se svými lvy jste v přímém kontaktu, nemáte někdy obavy, že by na vás v dospělosti mohli zaútočit?

Jak jsem řekla, základem je zvířatům pozorně naslouchat a respektovat je. Když tohle dodržujete, významně snižujete riziko útoku. Navíc si šelmy zásadně nepořizuji z volné přírody, nýbrž ze zajetí, čímž, při dodržování všech pravidel, riziko dále významně klesá. 

 Kolik času šelmám věnujete? A jak vypadá váš běžný den?

Se svými šelmami jsem dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Prostě s nimi žiji. Zvířata samozřejmě mají svůj režim ohledně krmení, ale jinak neexistuje něco jako typický den. Důležité je, že své potřeby naprosto striktně přizpůsobuji zvířatům. 

 Jak na vás a chov lvů reaguje okolí?

Lidé z okolí, takoví ti běžní návštěvníci, jsou většinou nadšeni. Problémem je přístup veterinární správy, která si podle mého názoru stále hledá nové a nové důvody, jak mi chov lvů a dalších šelem znemožnit. Nebojím se jednání úředníků označit za šikanu. A zvláštní je, že když se novináři ptají pracovníků veterinární správy na důvody jejich chování vůči mně, mlčí a na  otázky neodpovídají. Proč asi? Každý ať si odvětí sám, ale jeden druh odpovědi se přímo nabízí.

 Je někdo, kdo vám se lvy pomáhá?

Naprosto zásadně mi pomáhá doktorka Terezie Holovská, bez níž bych nemohla čelit zmíněné šikaně. Terezie umí jednat s úřady „jejich jazykem“, nenechá se nikým zastrašit a požaduje, aby úředníci jednali tak, jak mají, nikoli podle svých osobních názorů.

Pokud jde o vlastní péči o zvířata, o vše se starám sama. Právě toho zneužívají někteří úředníci, kteří se pokoušejí vstupovat na můj pozemek apod. Asi spoléhají na to, že kvůli velkému množství práce už nebudu mít čas a sílu na svoji obranu před jejich zvůlí. Naštěstí doktorka Holovská je pořád na telefonu, takže jí můžu kdykoli zavolat o radu. A když jde opravdu „do tuhého“, sedne v Praze do auta a okamžitě mi přijede na pomoc.

 Pokud byste mohla vrátit čas, změnila byste něco ve svém životě?

Ne, nic bych určitě neměnila.

Pamatuj, život je ozvěna. Vždy se vše každému vrátí.

 

 

Sdílení: