Žena, která se na okamžik přiblížila smrti.

Kdo jste a jaký příběh máte za sebou?

Jmenuji se Helena Weggersová, je mi 68 let a v roce 1996 jsem prodělala klinickou smrt.

Jak dlouho jste byla ve stavu klinické smrti a co znamená pojem klinická smrt?

V tomto stavu jsem prý byla krátce. Klinická smrt nastává při zástavě dechu a srdeční činnosti. Blízkost smrti vyvolává paniku, nejdříve člověk myslí na své nejbližší, na rozdělanou práci a vůbec nechce zemřít, potom však následuje pocit lhostejnosti  a rezignace. Po resuscitaci se vrací s příběhem, který ovlivní jeho další život, někdy se u něho objeví nějaká nová schopnost nebo umělecké vlohy a podobně.

Jaký byl váš život před tím, než jste prodělala klinickou smrt?

Žila jsem sama se svými dvěma dětmi a potýkala se s mnoha problémy, především finančními. Po rozvodu nám totiž zůstal úplně prázdný byt a mým hlavním cílem bylo opět dětem připravit útulný domov. Měla jsem svou práci a k ní dvě brigády, ale stále jsem nevycházela s penězi, abych mohla nakoupit vybavení bytu. Rozhodla jsem se, že zkusím soukromé podnikání, byl to risk, ale vyplatil se. Konečně jsme měli zase domov. Podnikání  jsem tenkrát raději včas ukončila, abych se nedostala do dluhů, protože se stávalo stále častěji, že se platby opožďovaly nebo mi  někdo ani nezaplatil. Našla jsem si práci v soukromé firmě a nastoupila jako asistentka ředitele. Měla jsem klid, pravidelný plat a práci, která mě bavila.Tato firma se zabývala zahraničním obchodem , jezdili k nám především Dánové, a jednou, když jsem zastupovala nemocnou kolegyni, přijel s nimi ještě Holanďan Henk, který potom začal jezdit čím dál častěji a později jsme se navštěvovali i soukromě.  Jezdila jsem s dětmi často do Holandska a bylo nám dobře.  Myslela jsem, že nám oběma takový život vyhovuje, ale Henk mě překvapil, chtěl se ženit a já se nechtěla vdávat,  byla jsem šťastná, že jsem rozvedená a vážila si své svobody . Henk mi byl podezřelý, že byl hodný a nechápala jsem , proč si chce vzít právě mě se dvěma dětmi. Obdivuji ho, že byl tak vytrvalý a trpělivý, stále hodný a chápající, a takový zůstal i po svatbě.Vzali jsme se v Holandsku , následovala svatební cesta do Karibiku na Holandské Antily, na ostrov Bonaire u pobřeží Venezuely. Bylo to pro mě velmi šťastné období, ale už naše babička říkala, že nikdo nemůže být stále šťastný . Tak se stalo, že po půl roce od naší svatby jsem skončila na ARO a nikdo nevěděl, jestli přežiji.

Co bylo příčinou toho, že jste se dostala do nemocnice, kde jste balancovala na hranici života ?

Byla jsem stále až neskutečně unavená, ráno jsem vstávala  jako bych měla jít teprve spát a všechno jsem dělala s vypětím sil. Bylo mi hrozně a zrovna tak jsem i vypadala, a když jsem jednou málem usnula na poradě, začala jsem tušit, že tohle už bude něco horšího, bolelo mě v zádech a měla jsem zvýšenou teplotu, ale pořád jsem si myslela, že to přejde a chodila do práce. Až když byly bolesti nesnesitelné, zavolala jsem pohotovost, po injekci ale bolesti nepřestaly,  tak mě manžel odvezl do nemocnice, kde zjistili, že mám v ledvinách kámen. Odstranili ho, ale za ním byl zánět, který na rentgenu nebylo vidět,  dostala jsem těžký septický šok, měla jsem zástavu a byla převezena na ARO, kde jsem ležela v umělém kómatu.

Jaké jste měla pocity, co jste viděla a jak vypadá klinická smrt z vašich zkušeností?

Četla jsem, že při klinické smrti lidé vidí světlo, cítí se příjemně. Z vědeckého hlediska jde o halucinaci, která vzniká, když má mozek nedostatek kyslíku. Přečetla jsem nějaké knihy týkající se klinické smrti, vědci se drží svého názoru, ale lidé, kteří něco takového zažili, vědí své. Můj zážitek však příjemný nebyl. Stála jsem na vysokém ,mohutném ,betonovém mostě. Když jsem se podívala dolů, nebyla tam vůbec voda, jen kamení, okolní krajina byla pustá, samá hlína, prach, nějaké stromy bez listí a foukal silný vítr. Stála jsem na začátku mostu a chtěla jsem ho přejít, ale kdykoliv jsem se pokusila udělat krok dopředu, ihned mě vrátil ten silný vítr zpět. Pamatuji si, jak jsem byla zoufalá, zvláště, když jsem na konci toho mostu zahlédla vzdalující se skupinku lidí, všichni byli jakoby uprášení, nevýrazní a já je viděla zezadu, nikdo se neotočil a pořád šli. V té skupině lidí byla jedna paní v červeném svetru a já jsem si řekla, že za ní musím jít, že ji stále v tom prachu uvidím, protože má ten červený svetr. Byla jsem však stále na začátku a vítr byl čím dál silnější a nedovolil mi vykročit. Moje pocity byly jen zoufalství a strach, co budu dělat, jestli se mi nepodaří přejít ten most. Horší však bylo, že jsem viděla ruce svého  nedávno zemřelého kolegy, které se po mě natahovaly. Ty ruce jsem vídala skoro celou dobu mého pobytu na ARO. Byl to hodný kolega, a tak jsem sama sobě říkala, že mi chce jen pomoci a nemusím se bát. Probrala jsem se ve výtahu, kterým mě vezli na ARO a byl u mě i můj  tehdy patnáctiletý syn, přišel zrovna na návštěvu, stihla jsem mu ještě zamávat. Později mi na ARO řekli, že to zamávání byl pro ně hrozně dojemný okamžik, protože oni , narozdíl ode mne , věděli, že jsem synovi mávala skoro jistě naposledy. Lékaři mě uvedli do umělého komatu, je to koma, které léčí. To znamená, že mozek pracuje v úsporném režimu a stačí mu menší množství kyslíku,  nevnímá bolest a tělo rychleji regeneruje. Ležela jsem napojená na umělé plicní ventilaci a ještě dalších přístrojích, okolo postele to všude pípalo a svítilo. Lékaři mysleli, že nic  neslyším , ale já chvílemi slyšela svou rodinu, jak tlumeně mluví, ale nikdy jsem jim nemohla dát najevo, že je slyším. Chtěla jsem otevřít oči nebo pohnout rukou, ale nedokázala jsem to. Byla jsem ráda, že jsou tam se mnou, zároveň jsem se divila, že tam jsou  a všichni. Mohli mě navštěvovat kdykoliv, protože to se mnou bylo moc vážné.  Začala jsem si uvědomovat blízkost smrti, měla jsem strach a vůbec jsem nechtěla umřít. Slyšela jsem lékaře mluvit o dvacetiprocentní naději na přežití a moc jsem se bála, aby si nemysleli, že to nezvládnu a nechají mě zemřít…. Zvládla jsem to a konečně mi jednoho dne lékaři sdělili, že budu odpojena od plicní ventilace, protože už mám plíce schopné samostatného dýchání. Ukázali mi i rentgenové snímky, vše mi vysvětlili a já jsem to chápala, věřila jsem jim, že mohu dýchat sama, ale měla  jsem v podvědomí hrozný strach z udušení. Odpojili mě a já se okamžitě začala dusit strachy, opět mě napojili na plicní ventilaci. Styděla jsem se a omlouvala se, že jsem to nezvládla, bylo mi to líto, že jsem je zklamala. Nikdo se na mě nezlobil  ani mi nic nevyčítal, řekli, že to zkusíme později.

Jedna sestřička, se kterou jsem se  blíže skamarádila, mi řekla větu, kterou si stále pamatuji: „ Nikdy nedovol, aby o tom, co uděláš, rozhodoval tvůj strach“ Těchto slov jsem se držela a další odpojení od plicní ventilace jsem už zvládla a také odpojování od ostatních přístrojů.

Změnil se nějak váš život po tomto zážitku?

Změnil, řekla jsem si, že není čas, ztrácet čas . Měla jsem tak ohromnou radost, že jsem vše přežila bez následků,  že jsem byla jak utržená ze řetězu. Ještě jsem musela chodit do nemocnice na kontroly, ale už jsem se cítila normálně, tak jsem  se přihlásila s dcerou na sportovní zájezd „napříč Alpami na kole“ Byl to z mé strany dost blbý nápad, vůbec jsem neměla tolik sil, jak se mi zdálo.  Ostatní účastníci zájezdu si občas odpočinuli a dali si třeba kávu a pokochali se krásnými horami, ale já musela pořád  šlapat, abych dohnala časové ztráty.  Moc jsem si přála, aby mi ukradli kolo nebo bylo nějaké hrozné počasí… Bohužel bylo hezky a v Rakousku se nekrade. Když jsem se  po dovolené vzpamatovala, dostala jsem rozum.Vážím si každého dne, zbytečně už neriskuji se zdravím , nezapomínám a jsem stále vděčná lékařům za život. Jsem šťastná se svou rodinou, co víc si mohu přát. 

Po prodělané klinické smrti jste začala i malovat obrazy. Vzpomenete si, kdy jste poprvé vzala do ruky štětec a co jste namalovala?

Ano, na ten zvláštní okamžik nikdy nezapomenu. Bylo to asi pět měsíců po mém pobytu v nemocnici, šla jsem na procházku se psem do lesa a přemýšlela o běžných věcech, rozhodně ne o malování. Najednou jsem se zastavila, připadalo mi to, jako bych dostala povel k zastavení, neumím si to vysvětlit. Dostala jsem takové vnuknutí,že musím rychle něco namalovat. Skoro jsem běžela a přemýšlela , co namaluju, abych ten příkaz nebo přání splnila. Doma jsem neměla žádné plátno, vzala jsem tedy prkénko ze dna kárky a zcela bez přemýšlení jsem namalovala kolo s nosičem plným květin, které bylo  opřené o starý dům. Byla jsem úplně v šoku, protože se mi to opravdu povedlo, dokonce byl obraz vystínovaný, nikdy bych nevěřila, že bych něco takového mohla zrovna já namalovat. Zavolala jsem kamarádce, ať se přijde podívat, na můj obraz.  Za chvíli přiběhla a byla překvapená, jak je to možné, když jsem nikdy nemalovala. Ten obraz si vzala na památku a dodnes ho má, aby viděla mé začátky.

Jak si vysvětlujete, že se u vás objevily umělecké sklony?

Je známo, že lidský mozek nevyužívá celou svou kapacitu, možná v některé té nevyužité části byl ukryt  i talent, který se u mě objevil.Každopádně jsem přesvědčená, že jestli mi byl nějaký talent dán, musím ho využít, považuji to skoro za svoji povinnost, a mám radost, když někoho potěším svým obrazem . Jsem stále překvapená, že mohu malovat a nejraději bych malovala stále, při malování si  neskutečně odpočinu a přestávám vnímat čas. Děkuji a jsem moc vděčná, že mi byl k daru života ještě přidán dar malování. Mám takovou představu, až jednou budu muset opravdu odejít z tohoto světa, že mi někdo u vchodu řekne:

„tak, ukaž kapsy, co ti zbylo ze života? 

Nějaké nesplněné sny?

Nezbyl ti nějaký nevyužitý talent, který jsi od nás dostala? 

Nějaké nevyřčené lichotky nebo kousky lásky, kterou jsi kolem sebe nerozšířila?“

A já chci odpovědět :

„Nemám co vracet.

 Nezbylo mi nic z toho, co jsem od vás dostala.

 Jsem nahá jako ten den, co jsem se narodila.“

Jaké obrazy malujete nejčastěji?

Vše záleží na tom, co mě napadne. Každý den brzy ráno chodím se svým psem do lesa na procházku, všude je klid, nikoho nepotkávám, jen ptáci zpívají, a to je krásný čas na přemýšlení o různých věcech nebo o všelijakých nápadech. Celý život vstávám brzy ráno, protože rána miluji, je to nejkrásnější část dne. Maluji co mě napadne, nebo někdo  ze známých chce obraz, buď ho navštívím, abych viděla interier nebo mi pošle fotografii. Potom namaluji to, co si myslím, že by se do onoho bytu hodilo. Zatím se mi nestalo, že by někdo s obrazem nebyl spokojený, a z toho mám velkou radost. Já maluji především pro radost, pro své přátele a nikdy bych nechtěla malovat, že musím, nebo že by mi někdo řekl, co přesně  a jak mám namalovat. Nejraději a nejčastěji maluji portréty, ženské obličeje a velké abstraktní obrazy. 

Čemu se ještě věnujete?

Zamlada, když jsem měla hodně práce, jsem si představovala, že si v  důchodu konečně odpočinu, teď jsem ráda, že nemám čas odpočívat. Nejraději se věnuji své rodině, především vnoučatům. Pravidelně každý víkend k nám děti jezdí, jsem šťastná za tuto tradici a užívám si jejich návštěvy, protože přinášejí pohodu, klid a smích. Snažím se, aby se u nás všichni měli dobře a odpočinuli si od celého pracovního týdne. Rodina je pro mě nejdůležitější a jsem šťastná, že ji mám.

O prázdninách jsou vnoučata u mě častěji , ale i jinak se snažím, abychom je viděli co nejčastěji, čas rychle utíká a děti rychle rostou.

Miluji domov, baví mě pořád něco vylepšovat, uklízet, starat se o dům a zahradu a chodit na dlouhé procházky se psem. Moc si takového života vážím a vychutnávám si každý den. Času máme všichni stejně, záleží na každém z nás, jak ten svůj využíváme. Nikdy nebudu ztrácet svůj čas koukáním na televizi od rána do večera, nebudu číst hloupé letáky a sledovat různé nabídky, nikdy se nechci s nikým bavit o nemocech , o počasí, nebudu jezdit na výlety do supermarketů a nikdo mě nikdy neuvidí, jak někde marním čas drbáním.

Mám stále co dělat a ještě nikdy jsem se nenudila. Někdy mívám nápady na obrazy nebo keramiku, kvůli kterým nemohu ani spát, jak moc se těším na ráno, až se pustím do jejich realizace, jsem jako blázen, ale lepší blázen s nápady, než blbec bez fantazie. Vedle běžné práce  svůj čas věnuji malování a keramice. Na chalupě máme keramickou dílnu a je nám tam moc dobře. Nejraději jsem v dílně se svou kamarádkou, je učitelka, stále něco vtipného vypráví , doplňujeme se s různými nápady a hodně se spolu nasmějeme,ve všem si rozumíme .

Ve světě keramiků je nám krásně a tvoření z hlíny je nádherný relax.

Jak vypadá váš běžný den?

Každý den je jiný a jsem ráda. Nejsem vůbec typ člověka, který by žil podle nějakého harmonogramu. Nic nedělám pravidelně , vlastně ano, chodím se psem, ale  na různá místa různými cestami. Nesnáším stereotyp, i cesty do práce jsem stále obměňovala, abych každé ráno ve stejnou dobu nepotkávala stejné lidi. Byla to fuška stále vymýšlet trasy, zvláště , když  někde pracujete dvacet let. Zkrátka si dělám co chci a kdy chci a moc mě to baví, hlavně jsem spokojená, když mám všechno v pořádku a udělám toho co nejvíc, to je krásný pocit k nezaplacení.

Pokud byste mohla vrátit čas, změnila byste něco ve svém životě?

Vždycky jsem se snažila žít tak, abych nikdy ničeho nelitovala. Ničeho ve svém životě nelituji, nic bych neměnila, protože si myslím, že vše bylo tak, jak být mělo.

Jan Werich řekl: „Odčinit nemůže nikdo nic. Mrtvého nevzbudíš, ztracená léta nevrátíš a probdělé noci strachu neobrátíš v sladký spánek bezstarostnosti.“

 

Jestliže najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede. Tajemství úspěchu je vybrat si ze dvou možností tu třetí. - Buď cestu najdu, nebo si udělám vlastní.
Sdílení: