Žena, která v uniformě a v pozoru zajišťuje vnější ostrahu areálu Pražského hradu.

Čím jste chtěla být jako malá holka?

Vzpomínám si, že na základní škole jsem byla na operaci s rukou s lokálním umrtvením a dívala jsem se, co mi tam dělají. Lékař se ptal, zda chci být lékařkou, když se na to dívám, a já mu řekla, že ne, že budu učitelkou. Chtěla jsem učit výtvarnou a tělesnou výchovu. Jako malá jsem se sestrou chodila často za tátou do práce, byl voják. To byl důvod, proč jsem chtěla jít na střední vojenskou školu v Liptovském Mikuláši. Ten rok ale buď nebrali holky, nebo se neotvíral ročník, to už nevím přesně, tak jsem šla na dívčí střední školu. Ale být vojákem jsem v podstatě chtěla vždy, jít ve šlépějích otce. V podstatě můžu říct, že se mi splnil dětský sen.

Jak jste se k práci u Hradní stráže dostala?

Vyplnila jsem formulář přes „kariera.army.cz“ a do týdne mi volali, že mají po mě nabídku. Jako první mi nabízeli Hradní stráž, ale to jsem nechtěla, nevěděla jsem o ní vůbec nic. Další nabídka byla Čestná stráž (čestná jednotka Posádkového velitelství Praha), o té jsem slyšela, ale nebyla jsem si jistá. Domluvili jsme si schůzku, na e-mail mi poslali podmínky, které musím splňovat, a měla jsem si rozmyslet, kam bych chtěla. Na rekrutačním středisku mě pak přesvědčili, že Hradní stráž je ideální volba. S odstupem času můžu říct, že nelituji, i když to tu není vždy lehké.

Musela jste absolvovat nějaký speciální výcvik nebo zkoušky před nástupem do této profese?

Nejdříve jsem absolvovala lékařskou prohlídku a náročné psychotesty. Dále následovalo fyzické přezkoušení a personální pohovor. Pak už jsem ve stanoveném termínu nastoupila do Vyškova na kurz základní přípravy, který trval dva měsíce a na konci každého měsíce byly vždy fázové zkoušky, kterými jsme museli projít. Třetí měsíc jsme měli speciální stáž v Praze, kde jsme již byli připravováni přímo na službu u Hradní stráže. Absolvovali jsme tu pořadovou a střeleckou přípravu a také přípravu na strážní a dozorčí službu. Snad každý den nás přezkušovali písemně nebo ústně, každý den jsme dostávali nové úkoly. Po měsíci jsme měli písemnou a praktickou zkoušku, po které jsem byla zařazena ke své jednotce.

Je pro přijetí důležitý i vzhled, výška nebo věk?

Voják Hradní stráže musí měřit od 178 do 188 cm. Co se týče vzhledu, váha musí odpovídat výšce, voják nesmí mít nadváhu. Dále nesmí mít kosmetické vady, viditelné tetování, piercing či náušnice, nesmí nosit vousy. Muži musí mít vlasy krátké po stranách do 3 cm a na temeni hlavy do 6 cm. Pokud má žena dlouhé vlasy, musí je nosit sepnuté do drdolu. Taky nesmíme nosit dioptrické brýle, ale kontaktní čočky jsou pro strážní službu povoleny. Uchazeč o službu u Hradní stráže musí mít dovršených 18 let. Dobrá fyzická kondice je nutností a samozřejmě musí splňovat zdravotní klasifikaci „A“ (zcela zdravý uchazeč ).

Kolik žen slouží u Hradní stráže?

U Hradní stráže je přibližně čtyřicet žen a z toho je deset vojákyň. Ženy zde slouží na různých pozicích, například v administrativě, ve štábu útvaru, v logistice, ale také ve strážní službě. Konkrétně na pozici „starší strážný“ jsme společně nastoupily tři.

Co je součástí vaší uniformy? Jsou nějaké rozdíly v uniformě žen a mužů?

V současné době máme tři druhy uniforem. Na čestných pevných stanovištích (ČPS) v takzvaných budkách sloužíme v audienčních uniformách. Světle modrá verze je na léto a tmavá je určena pro zbytek roku. Audienční uniforma se skládá ze saka, kalhot, kulaté čepice, okovaných bot (tzv. klapaček) a rukavic. K saku patří ještě ozdobné šňůry a pásek. V zimě máme ještě kabát, šálu a pro případ nízkých teplot i beranici. Na ostatních strážních stanovištích se slouží v polním stejnokroji, v takzvaných maskáčích. Na pozici starší strážný nejsou vůbec žádné rozdíly v uniformách mezi muži a ženami. Všichni máme stejné součástky od bot po čepici.

Co je náplní vaší práce a jak vypadá váš běžný pracovní den?

Náplní naší práce je vnější ostraha areálu Pražského hradu, zabezpečení jeho obrany a provádění vnější ostrahy a obrany objektů, které jsou dočasným sídlem prezidenta a jeho hostů. Hradní stráž dále organizuje a zajišťuje vojenské pocty, zejména při oficiálních návštěvách představitelů jiných států a při přijetí vedoucích zastupitelských misí u prezidenta. Tak to je uvedeno v zákoně.

Můj běžný pracovní den, když nastupuji do stráže, začíná v 9:30 hod. Následně se přesouváme autobusem z kasáren v Dejvicích, kde má sídlo druhý prapor Hradní stráže, do kasáren na Hradčanech v Kanovnické ulici. Zde absolvujeme přípravu do strážní služby, kde se dozvíme, co nás ve službě čeká, jestli jsou nějaká mimořádná opatření a kde je co nového. Věnujeme se také střelecké a zdravotnické přípravě. Opakujeme si bezpečnou manipulaci se zbraní, zkoušíme různé modelové situace, se kterými se můžeme setkat při výkonu služby. Zdokonalujeme se v použití poutacích a odváděcích technik, které můžeme použít proti narušiteli. Při zdravotnické přípravě nacvičujeme poskytnutí první pomoci, což občas využijeme na Pražském hradě, třeba když tam zkolabuje nějaký návštěvník. Pokud máme službu na Hradě, převlékáme se do audienčních uniforem a nacvičujeme ceremoniál slavnostního střídání, které se odehrává v pravé poledne na prvním nádvoří. Když máme službu na zámku v Lánech,  musíme tam přejet autobusem. Pracovní doba je celkem 28 hodin, včetně přípravy do stráže, přejezdů do kasáren atd., tedy od 9:30 hod. prvního dne do 13:30 hod. druhého dne. Strážní služba jako taková trvá 24 hodin, vždy od 12:00 prvního dne do 12:00 druhého dne. Těch 24 hodin se v součtu skládá z 8 – 10 hodin na strážním stanovišti, 6 – 8 hodin na hotovosti a v součtu 6 – 8 hodin odpočinku. Ale to se různě mění, podle harmonogramu konkrétního stanoviště, na které jsme určeni. Ve strážní budce se střídáme po hodině a na pohyblivém strážním stanovišti po dvou hodinách. Po čas hotovosti jsme k dispozici a připraveni pro případ řešení mimořádných situací, nebo jsme vysíláni na operativní stanoviště či hlídky po střeženém areálu. Pracovní doba končí nástupem a vyhodnocením proběhlé služby s naším velitelem roty.

Jaké předpisy máte, pokud jste ve službě v „budce“ před Pražským hradem? 

V „budce“ máme přesně stanovený úkol, na co se máme zaměřit a co kdy máme udělat, ale to vám konkrétněji prozradit nemohu. Není to jen o tom, že se nesmíme pohnout, nebo usmát. Pozorujeme okolí z místa a v případě potřeby zakročíme. Jsme také schopní poskytnout první pomoc nebo přivolat rychlou záchrannou službu. Pokud se nám udělá nevolno, třeba z horka, tak můžeme odstoupit ze stanoviště a nechat se vystřídat. V případě, že někdo snižuje naši důstojnost nebo se chová nevhodně, můžeme ho upozornit slovně nebo úderem patky pušky o zem. V krajních případech můžeme použít i hmaty a chvaty sebeobrany nebo úder zbraní, která je vybavena i bodákem. Dalším úkolem je vzdávání pocty osobám a věcem, kterým to náleží, to je například prezident republiky, předseda vlády, ale i státní hymna a vlajka. Vzdání pocty je cvik se zbraní, kterým voják projevuje úctu.

Za den projde kolem vás nespočet turistů, kteří se s vámi fotí, pokřikují na vás, atd. Jak je toto náročné?

Ze začátku jsem to vnímala víc, teď už ne. Většina ohlasů byla pozitivní, návštěvníci bývají překvapení, že zde vidí ženu. Často říkají, že máme jejich obdiv, že nám drží palce a podobně. Ale samozřejmě jsem se setkala i s negativními ohlasy. Nejvíc mi vadí, když sloužím na Hradě v maskáčích na pohyblivém stanovišti a někteří návštěvníci nemají ani tu slušnost zeptat se, zda se se mnou můžou vyfotit. Automaticky si nás fotí, nebo se k nám prostě postaví a fotí se s námi. Služby jsou náročné, ale my jsme stále na očích, takže i když jsem unavená a nemám náladu,  nesmím to na sobě dát znát. Ne všichni návštěvníci Hradu se ale chovají slušně a pak je to těžké.

Máte v paměti nějaký vtipný moment s turisty?

Jednou, když jsem stála v budce,  přišel tam pán s malým chlapečkem a snažili se mě rozesmát. Posadil si chlapečka na ramena, postavili se vedle budky, abych je neviděla, nakláněli se ke mně a pán říkal ,,kuk“ a pak se zase schovali. Opakovali to, dokud mě nerozesmáli. Ten chlapeček byl úžasný, na něj jsem se zlobit nemohla, přišlo mi to roztomilé. Zkoušeli to i na kolegu, ale neuspěli. Ještě ráda vzpomínám na moment, kdy jsem stála v maskáčích v Bráně Gigantů. Máme tam tabuli s upozorněním, že zde je pouze východ a vstup je o kus dál. Pán chtěl vejít, tak jsem ho upozornila, že musí jít vedle, že tu je pouze východ. Pán se na mě zadíval, vyrazil k budce, ukazoval na ni a říkal „tady?“. Pán byl tak zmatený, že si asi myslel, že vstup do Pražského hradu vede skrz strážní budku. Popravdě musím říct, že jsem překvapená chováním některých dospělých, u dětí mě to nepřekvapuje, ale jako dospělou by mě to nikdy nenapadlo.

Jak se dá zvládnout služba v tropických dnech, nebo naopak v zimních měsících, kdy je teplota hluboko pod nulou?

Je to hodně náročné, hlavně v zimě. Předtím jsem si neuměla představit, co to obnáší být venku dvě hodiny. Je to něco úplně jiného, než když jste venku na procházce. Na stanovišti se člověk méně hýbe a tak je mu tam mnohem větší zima. Já jsem celkově zimomřivá, hodně jsem se musela oblékat a i tak to bylo náročné. Kolikrát jsem byla zmrzlá a říkala si, že to už nedám. Stála jsem i „budku“ v -14ºC, a tehdy jsem přemýšlela, jestli to vůbec stojí za to. A jak se to dá zvládnout? Prostě musíte, nic jiného vám nezbyde. Horka jsou taky náročná, ale určitě míň než mráz. Při vysokých teplotách je největší nevýhodou, že musíte mít na sobě uniformu. Nemůžete jít jen v kalhotách a tričku, musíte mít i sako. Na některých stanovištích na vás celé dvě hodiny praží slunce a nemůžete se schovat. Hlavní je dodržování pitného režimu a ve stráži musíte mít s sebou víc triček na převlečení. Samozřejmě v hotovosti máme možnost se osprchovat.

Musíte se nějak udržovat ve fyzické kondici?

Určitě, každý rok máme fyzické přezkoušení. Většina vojáků armády má tělesnou přípravu v rámci pracovní doby. My ne, my sportujeme převážně ve volnu, protože ve stráži to prostě nejde. Ve výcvikových dnech máme Musado, což je vojenský bojový systém „boje z blízka“. Já sportuji docela hodně, když mi to pracovní doba umožní tak pětkrát týdně, nejméně ale třikrát. V kasárnách máme posilovnu a aerobní zónu, tam si chodívám zaběhat na pás před a někdy i po službě. Ve volnu se věnuji posilování, běhu, občas jezdím na in-linech a na kole. Dříve jsem se věnovala i kickboxu, lezení a volejbalu, teď už na to není tolik času. Pro případ nějakých zdravotních problémů, které souvisí se strážní službou, máme přímo v kasárnách rehabilitační zónu.

Co nejraději děláte ve volném čase?

Jak už jsem zmínila v předchozí otázce, hodně sportuji. Trávím čas s přítelem nebo lenošením a nebo něco kutíme. Právě on mi bývá největší oporou po náročné službě, protože on ví, co to obnáší. Taky ráda peču, vařím a uklízím.

Je něco, co byste vzkázala budoucím uchazečkám o tuto profesi?

Co bych vzkázala? Snad jen to, že je to náročné, ale určitě ne nemožné.

Člověk může prohrát, ale nikdy se nesmí vzdát. Chovej se k ostatním přesně tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě.
Sdílení: