Žena, která se prochází v závratných výškách na plný úvazek.

Patříte mezi světovou špičku ve slacklinu a highlinu. Co si pod těmito výrazy můžeme představit?

Záleží na tom, jak tu špičku uděláte širokou. Jak jsem na tom výkonnostně, a kolik holek je přede mnou nebo za mnou, nevím. Určitě jsem v první stovce, možná pětadvacítce. Ale chození ve výškách není jen o tom, kolik metrů přejdete. Je to i o tom, co jste schopni zorganizovat, jak fungujete v týmu, zda si umíte vydělat na cestování a materiál, sehnat patřičná povolení, dostat se na nepřístupná místa, technicky vymyslet postup napnutí lajny a její sundání, které je v každém místě jiné… je to hodně komplexní. V té komplexnosti jsem dobrá. Pro úplnost dodám, že v roce 2012 a 2014 jsem přešla evropský ženský rekord na highline. Náš sport je mladý a hodně rychle se vyvíjí. Z dnešního pohledu jsou mé tehdejší výkony trochu vtipné.
Slackline je vlastně balancování, chození na popruhu upevněném mezi dvěma body, například stromy, a highline je totéž, s tím rozdílem, že lajny jsou natažené vysoko nad zemí, nejčastěji mezi skalními masivy. Popruh není natažený napevno, ale je pružný, a jeho šířka je dva a půl centimetru.

Jak jste se k tomuto sportu dostala?

Zkusila jsem ho dva roky před tím, než jsem opravdu začala, ale vůbec mi to nešlo. Lajna se strašně klepala a ani po celodenním zkoušení jsem nebyla schopna ujít víc jak dva kroky. Řekla jsem si, že v těle nemám balanc. Jenže potom jsem potkala kluka, který ze slackline skoro neslezl. A já si řekla, že ho vůbec nemá cenu balit, pokud mě lajny nezačnou bavit. S takovou motivací bych se dokázala naučit snad všechno na světě.

Jaké byly vaše začátky? Jak dlouho trvá, než se naučíte chodit po lajně?

To není snadné říct. Je to jako kdybyste se zeptala, jak dlouho trvá, naučit se lyžovat. Umím lyžovat, když sjedu modrou sjezdovku bez pádu, když sjedu černou nebo když se nominuji na olympiádu? Než jsem přešla deset metrů dlouhou lajnu, trvalo mi to měsíc. Než jsem přešla první highline, byl to půlrok. Začátky ve výškách jsou tvrdé. Hodně strachu, hodně pádů, modřiny, vysílení a pocit zmaru. Ale o to větší je radost, když to pak konečně začne jít.

Vzpomenete si na svůj první highline?

Jak kdyby to bylo včera. Takový zážitek se nedá zapomenout. Od rána mi bylo špatně a zároveň jsem se strašně těšila. A pak jsem tam vlezla, odsunula se trochu od kraje, abych si v případě pádu do jistícího lana nerozrazila hlavu o skálu, zvedla jsem se, udělala krok a letěla po hlavě do propasti. Ale ten krok byl neuvěřitelný. Doteď nechápu, jak je možné, že se lidské tělo udrží ve vzduchu, když ho drží jen dva a půl centimetru široký popruh pod chodidly. A už vůbec nechápu, jak je možné, že to dokáže i mé tělo. A ten pocit klidu, radosti a nadšení z prvního kroku mě provedl všemi těmi těžkými začátky.

Kolik metrů a v jakých největších výškach jste šla po lajně?

Největší výšku jsem zažila v Yosemitech a v Norsku. Těžko se to měří, ale přímá hloubka pod mými chodidly se blížila kilometru. Nejdelší lajna, kterou jsem přešla s pády, byla 497m dlouhá. Cesta tam a zpět mi trvala 4 hodiny.

Co vše předchází tomu, než se lajna ve výšce natáhne?

To záleží na konkrétním místě. Uvedu pro příklad jednu krásnou lajnu v Yosemitech. Začali jsme tím, že jsme to v Čechách naplánovali společnou cestu osmi skvělých lezců a lajnerů do Ameriky. Na většinu cest si musím našetřit peníze, sponzory mám hlavně na vybavení. Letěli jsme s 300 m dlouhou lajnou. A vůbec naše vybavení váží spoustu kil. Většinou mi na oblečení a jiné osobní věci zbydou v batohu tři až 4 kila, s tím si pak dva měsíce musím vystačit. V Yosemitech se k nám přidaly dvě Francouzky,  Američanka a Argentinec. Jedenáctičlenný tým jsme rozdělili na tři skupiny. Bylo potřeba vylézt na obě 500 m vysoké skalní věže, třetí skupina dělala dole pod skalou propojení pomocí malých šňůrek a vlasců. Propojení a natažení lajny nám zabralo celý den. Druhý den jsme znovu museli vylézt těch 500 metrů nahoru. Rovnou jsme si sebou vzali dost jídla a pití na tři dny, kdy jsme spali a bydleli nahoře na té skále. Sundání bylo rychlé. 

Máte nějaké zásady, které dodržujete při přechodech ve výškách?

Mám, a všechny jsou bezpečnostní. Než vlezu na lajnu, kontroluji, zda se neblíží bouřka nebo velký vítr. U dlouhých lajn zhodnotím, zda mám dost sil. To je opravdu důležité, z lajny mě nikdo nebude zachraňovat, musím si být jistá, že dokážu vyručkovat zpět třeba třicetimetrový  výškový rozdíl. Než se postavím na lajně ve výšce, vždy si ještě jednou zkontroluji uzel, kterým jsem přivázána.

Kvůli tomuto sportu jste odešla ze zaměstnání. Je to tedy tak, že vás slacklinerství živí?

Ano. Jsem architektka a pracovala jsem při škole ve skvělém Pražském studiu Space8. Měla jsem volné ruce v tvorbě, skvělé kolegy a šéfa, krásnou kancelář a dobré peníze. Přesto jsem odešla. Nerada bych tu potvrzovala to mylné přesvědčení, že když někdo odejde z práce a snaží se živit tím, co ho baví, tak je šťastný až do konce života. Není to tak. Odešla jsem velmi impulzivně. A vlastně jsem nevěděla, co přesně mě bude živit. První dva roky byly těžké. Zmítala jsem se v pochybách o svém rozhodnutí a o svých schopnostech. Začala jsem se živit něčím, čím se v té době živilo pět lidí na celém světě, a jejich trhy a schopnosti byly mnohem větší, než ty moje. Ale podařilo se mi udržet si otevřenost. Nevytyčila jsem si jednu věc, co budu dělat. Zkoušela jsem všechno, a osmdesát procent bylo úplně na nic. Ale těch dvacet, která zafungovala, mě začala živit. Dnes dělám slackline workshopy pro firmy i pro veřejnost. Exhibice, kdy přejdu náměstí. Přednášky, články a filmy z mých dobrodružství a momentálně píši knížku, která vyjde u Joty v květnu 2020. Teď jsem slacklinerkou na plný úvazek pět let, a poslední tři roky už se nebojím, jestli se tím uživím. Ale na začátku jsem, kromě své píle a odvahy, potřebovala i notnou dávku štěstí. Dokážu si představit, že bych to štěstí neměla, a že by to i přes všechnu snahu nevyšlo.

Jako první člověk na světě jste strávila na highline více než 24 hodin. Jak to vše probíhalo?

Již jsem před tím párkrát na lajně spala zavěšená v houpací síti a moc se mi to líbilo. Chtěla jsem si dopřát ještě intenzivnější zážitek. Což se povedlo, ale nemohu ho hodnotit jako vyloženě pozitivní. Ani jsem nevěděla do jaké námahy se pouštím. Vybrala jsem si červencový den. Vlezla jsem tam ve čtyři odpoledne. Až do večera to bylo úžasné. Navečer jsem si vytáhla síť a do ní se zavěsila i se spacákem. Úplňková noc. Východ slunce. Pohádka. Jenže v sedm hodin ráno už byl pařák. Přes den bylo 37°C. Na lajně není žádný stín. Navíc na mě padla naprostá únava. Celé dva dny předtím jsem strávila napínáním lajny a vynášením jídla a vody nahoru. Celý den jsem pak strávila na střídačku odpočinkem a chozením. Ale chození mi nešlo. Pořád jsem padala. Slezla jsem naprosto vyčerpaná a psychicky rozložená. Dva roky po mě udělal jeden Brit sto hodin. Když jsme si pak volali, říkal: „Myslel jsem, že z lajny pojedu rovnou do blázince.“ Já jen pokývala hlavou a přiznala, že já taky. Samozřejmě oběma nám po čase došlo, co to z nás vytáhlo, a jak s tím pracovat, abychom to mohli odložit a žít s větší lehkostí.

Ve výškách se konal i váš svatební den. Jak vypadal váš obřad?

Toho kluka, kvůli kterému jsem začala chodit po lajnách, jsem nakonec ulovila. Ale nebylo to vůbec jednoduché. Kdyby neměl takové jiskřičky v očích, klid v nitru a nakažlivý laskavý smích, už bych to byla vzdala. Dnes jsme svoji. Svatbu jsme si vystrojili na vršku pískovcové skály. Svědci a pan farář tam vylezli a my jsme tam přešli každý po své lajně.  

Při přechodech highline jste vždy jištěna. Může i přes to dojít k nějakémů úrazu?

Highline je docela bezpečný sport. Největší nebezpečí číhá při napínání a sundávání lajny. Ale i na lajně se sem tam stane neštěstí. Loni zahynuli dva highlineři. V jednom případě šlo o drobnou nepozornost, která měla strašné následky, v druhém případě přišel strašný poryvový vítr. Dnes dáváme do systémů prvek, díky kterému můžeme lajnu rychle sundat. Ale tehdy to nikoho nenapadlo a tak to bohužel stálo jeden lidský život.

Máte před sebou nějaký sen, který byste si ráda splnila?

V posledních pár letech se mi jich mnoho splnilo. Třeba jeden dětský sen, za který se trochu stydím. Odmala jsem toužila být úspěšná a slavná. Přijde mi to jako dost povrchní sen, ale měla jsem ho. Kdy člověk pocítí, že se to splnilo, je dost individuální. Určitě je mnoho lidí, kteří mě neznají a nepovažují za úspěšnou. Ale já jsem to pro sebe naplnila. A světe div se, zjistila jsem, že na tom vůbec nezáleží. Jenže kdybych to nezažila, budu se za úspěchem a slávou hnát až do důchodu a možná do smrti. Neznamená to, že je mi všechno jedno. Makám jako dřív, jen s větší lehkostí a bez strachu. Přála bych si, aby co nejvíc lidí zažilo ten příjemný pocit, že jsou ve svém životě na správném místě.

Vaše motto?

Nemám moto. Snad jen, co si často připomínám, hlavně za volantem, ve frontě v potravinách, nebo v mačkanici na autobus: „Vždy je prostor pro trochu laskavosti.“ A myslím tím samozřejmě svou laskavost vůči druhým a vůči sobě.

 

Sdílení: